Right foot. Left foot. Instinkt mě vede.
V lese nejde o to, kdo první vyrazí, ale kdo si to celé užije a v kuse doběhne do cíle. Krok za krokem se prodírám divočinou. Dech je krátký, ale trail dlouhý. Pot stéká, ale termoregulace maká. (CRAFT, díky)
Nejsem tu proto, abych někomu něco dokazoval. Ale každý metr, co dám, je malá výhra.
Nej trail? Velká Fatra. Kombinace krásy a bolesti, tak to má být.
Slovenský ráj? Láska navždy. I když ze série vypadl, výhledy na Tatry nosím v srdci (a ve fotogalerii). Tam jsem i vyhrál. A moje rodina byla u toho – manželka, dcerka, všichni.
Příprava? Žádné složité laborování.
Běhám, když mi to tělo dovolí. V lese si to užívám, nejdu na sílu.
Odpočinek je zbraň. A ne vždy ji stihnu nabít před startem – ale co už.
Na nohou?
Pevné, ale svižné. Seběhy? Miluju je. A tyhle tenisky mi v nich kryjí záda.
Grip drží, prsty v bezpečí, kotníky jako v peřince.
K dokonalosti jim chybí jen to, aby mě samy nesly.
Na sebe?
CRAFT Hypervent
Pocit, že na sobě nic nemám – ale v tom nejlepším smyslu.
Nic netlačí, nic nedře, všechno dýchá. Prostě lesní ninja.
Na trénink, závod, ale klidně i do obchodu pro rohlíky.
Komfort není luxus. Je to základ.
Protože když lezeš 600 výškových a jsi na hraně, nechceš řešit puchýře, černé nehty nebo pocit, že se ti šortky lepí na kůži.
A cíl?
Objetí manželky. Smích dcerky.
Pokud je i výhra, super. Ale pokud ne – nevadí.
Pro mě je výhra to, že můžu běhat. Že objevují krásu Slovenska skrz Běhej lesy.
Ať už sám, nebo s kamerou v ruce pro ostatní běžce.
Co mě žene dopředu?
To, že mladší už nebudu.
Že si chci zdraví a radost z běhu udržet ještě roky.
Lepší časy? Jasně. Ale ne za cenu zranění nebo znechucení.
Když to jde, vypínám hlavu. Když ne – jen dýchám a běžím. Protože každé jedno „pravá – levá“ za to stojí.
Lukáš Gdovín
běžec a člen lesní smečky